Imigrační politika: teorie a praxe


Města jako Malmö, Stockholm, Rotterdam nebo Marseille se stala pojmem vypovídajícím o tom, že ač geograficky patří do Evropy, vznikají zde rozsáhlé enklávy, jež kulturně patří někam úplně jinam. Pokládáme-li západní společnost za vyspělou, moderní, progresivní, potom se v těchto městech vracíme někam do hlubin barbarského středověku. Základní filozofií celého problému je multikulturalismus. Praxí, pomyslným popravčím nástrojem, jímž multikulturalisté zabíjejí západní civilizaci, je imigrační politika.Ve chvíli, kdy Evropa čelí násilí islámského fundamentalismu, by se zdálo být velice krátkozraké omezit problematiku imigrace pouze na islám. Jenomže pokud by Evropa nečelila islamismu, mohli by ideologové multikulturalismu svůj postoj snadno označovat za úspěšný a prakticky nikdo by v něm nespatřoval něco špatného. Ukazuje se, že odlišné kultury mohou velice dobře žít vedle sebe, brát si od sebe to nejlepší a být si vzájemně prospěšné. Předpokládá to ovšem alespoň základní kulturní kompatibilitu. A je to právě kultura islámu, která je se západní kulturou naprosto nekompatibilní.Multikulturalisté se domnívali, metaforicky řečeno, že Evropa se naučí jíst kebab, zatímco muslimští přistěhovalci a jejich děti si začnou pochutnávat na vepřovém. Zatímco si však miliony Evropanů kupují každý den ke svačině kebab, muslimská kultura vidí vepřové stále jako něco nepředstavitelně nečistého, čeho se slušný člověk nedotkne. A pohrdá všemi, kteří jejichž postoj je jiný. Reciprocita, kterou zastánci multikulturalismu předpokládají, v tomto případě nenastala.Jestliže by však Evropa nebyla vystavena násilí nekompatibilní kultury, přesto by to ve skutečnosti neznamenalo, že ideologie multikulturalismu je správná, morální, a funkční. Podstatou multikulturalismu je altruistická etika, podle níž se máme vždy, za všech okolností obětovat, vzdávat se svých vlastních hodnot výměnou za hodnoty nižší nebo nulové. Altruismus nás však nenabádá jen k obětování hodnot, k výběru méně výhodné alternativy, ale v principu rezignovat na nejvyšší hodnotu, jakou máme - tedy na vlastní život. Musíme tedy odvrhnout náš základní prostředek přežití - rozum. A protože musíme obětovat rozum, nemůžeme vůbec jednotlivé kultury hodnotit. Všechny musíme posuzovat stejně, bez rozdílů. Žádná není lepší ani horší. Altruismus říká: nehodnoťte, protože snaha hodnotit, posuzovat, už sama v sobě obsahuje racionální výběr lepší alternativy. Musíte posuzovat všechny kultury stejně, nebo, lépe řečeno, neposuzovat je vůbec.Multikulturalisté prosazují soužití jakýchkoliv kultur, bez ohledu na jejich vzájemnou kompatibilitu. Protože jsou altruisté, v zásadě ani nic jako kulturní kompatibilitu neuznávají, protože uznat ji by znamenalo dělat mezi kulturami rozdíly. Zároveň, vedeni stejnou etikou, požadují, aby se bohaté státy o svůj úspěch podělily s těmi, které takového bohatství nedosáhly. Je to naše morální povinnost, říkají.Mezi teorií a praxí neexistuje ve skutečnosti žádná dichotomie. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že multikulturalismus selhal - protože selhání předpokládá jakousi pozitivní praxi, jíž nebylo z nějakého důvodu dosaženo. (Stejně tak mnozí lidé prohlašují, že komunismus je krásná myšlenka, kterou však v praxi zkazili zlí lidé.) Ve skutečnosti multikulturalismus dosáhl v praxi přesně toho, jaká je jeho teorie. Jestliže imperativem multikulturalismu je, že máme obětovat nejen náš blahobyt a prosperitu, ale i naše racionální uvažování, ve prospěch jakéhokoliv divocha, který natáhne ruku, je stav, do něhož se kvůli multikulturalismu Evropa dostala, plně v souladu: Evropa se stala obětí.Jestliže chceme zastávat racionální pohled na problematiku imigrace, musíme nejprve posoudit její myšlenkový základ - tedy ideologii multikulturalismu - a zásadně ji zavrhnout. Potom teprve může následovat další vyvozování. Kromě morálních premis však pohled na imigrační politiku závisí na správném rozpoznání účelu existence státu.V prostředí laissez-faire kapitalismu by stát neměl žádnou konkrétní imigrační politiku uplatňovat, protože uznává a respektuje práva jednotlivce, která se vztahují na každého prostě proto, že je člověkem. Dokud on sám svým jednáním nedal najevo, že práva neuznává, a nemůže tedy žádat ani po druhých, aby uznali jeho práva, není důvod, aby proti němu stát vyvíjel jakoukoliv sílu.Lze si tedy představit, že by se svobodný stát bránil přílivu zločinců, špionů nebo teroristů, protože obrana vlastních občanů je jeho primární funkcí. Neměl by však dělat nic nad tento rámec - a to ani negativně, ani pozitivně. Neměl by tedy ani stanovovat jakékoliv plány imigrace, kvóty, neměl by vyvíjet žádnou aktivitu v zájmu některých průmyslových odvětví nebo konkrétních firem, které by si přáli zaměstnávat imigranty. Ve skutečném kapitalismu je tedy imigrace svobodná, založená na výhodné dobrovolné spolupráci jednotlivců.Společenský systém, v němž žijeme dnes, je však poněkud jiný. Žijeme v "sociálním státě", jenž si osobuje právo poskytovat bezpočet služeb, jejichž příjemce se o ně nijak nezasloužil. Uvolněná imigrační pravidla v takovém prostředí znamená zvyšovat násilí na občanech, kteří jsou nuceni tyto služby platit prostřednictvím daňové konfiskace, protože motivy imigrantů jsou v takové situaci jiné, než v prostředí laissez-faire kapitalismu. Zatímco hlavním motivem v kapitalistické společnosti je produkování hodnot v příznivějším prostředí, než jaká nabízela původní země, v "sociálním státě" je motivem imigrace mnohem častěji parazitování na štědrém sociálním systému.Snažit se tedy v prostředí "sociálního státu" omezovat imigraci a přitom být zastáncem svobodné společnosti není ve své podstatě rozporem. Zastánce svobody má v první řadě usilovat o omezení nebo přímo zrušení státních zásahů uvnitř svého státu. Pak teprve dává smysl hájit jakákoliv práva cizinců. Ve skutečnosti jsou to progresivní socialisté, jejichž pozice je rozporná: přiznávají práva imigrantům (ve jménu humanity a solidarity), ale popírají přitom práva lidí, kteří jsou nuceni nést finanční následky imigrační politiky.Jediným správným modelem tedy je volná imigrace v prostředí laissez-faire kapitalismu. Obhajovat volnější pravidla imigrace v systému sociálního státu, a přitom argumentovat přirozenými právy jednotlivce, nedává smysl, protože v praxi se prostřednictvím následků imigrační politiky pošlapávání práv jednotlivce prohlubuje. Nejprve musíme žít ve svobodné společnosti, potom má smysl otevřít své hranice komukoliv, kdo by v takové společnosti chtěl žít a pracovat.Nezbývá tedy než imigraci nějakým způsobem regulovat. Pokud bychom i v dnešní politicko-společenském systému, jenž ani zdaleka nestojí na nějakém principiálním respektu k přirozeným právům, chtěli volat po racionálním přístupu k regulaci imigrace, měli bychom opět vycházet z rozpoznání účelu existence státu. Bez ohledu na to, zda se současný stát tomuto účelu zpronevěřuje či naopak.Stát je ve své podstatě převedením obranné kompetence jednotlivců na společnou, kolektivní autoritu. Ta se nezodpovídá nikomu jinému, než svým občanům. Stát tedy nemá naplňovat jakékoliv nároky cizinců, i kdyby šlo o nároky morálně ospravedlnitelné, jako by tomu mohlo být například u utečenčů, kteří se zoufale snaží dostat z válkou zničené země a hledají nový domov, v němž nechtějí nic víc než pokojně žít. Stát musí v první řadě chránit zájmy svých občanů, zajišťovat jejich bezpečnost před vnitřními i vnějšími agresory. Teprve ve chvíli, kdy stát tuto svoji funkci skutečně naplňuje, lze uvažovat o jakékoliv solidaritě s kýmkoliv cizím. Tato solidarita však nikdy nesmí být sebeobětující - nesmí k ní dojít na úkor vlastních občanů, při jakýchkoliv dodatečných nákladech, nebo dokonce za cenu snížení jejich bezpečnosti, bez ohledu na to, zda by se takové negativní efekty projevily v krátkém nebo dlouhém období.Podobně jako je třeba odmítnout ideologii multikulturalismu z pozice etiky, tedy vyjádřit nesouhlas s altruismem, stejné morální východisko platí i pro definici imigrační politiky. Občané státu nemají žádnou morální povinnost přijímat uprchlíky z jakýchkoliv cizích zemí, bez ohledu na to, jak zoufalá jejich situace ve skutečnosti je. Přijetí takových utečenců může být projevem dobré vůle, benevolence, nebo odmítnutím politiky, jež je do jejich situace přivedla, ale v žádném případě nesmí jít o jednostrannou, automatickou povinnost.Z toho plyne, že stát, chce-li své hranice určitému počtu imigrantů otevřít, musí stanovit nějaká kritéria, z nichž jediným objektivním je kulturní kompatibilita a dlouhodobá bezpečnostní situace (např. válečný stav nebo jeho bezprostřední hrozba). Vše ostatní by mělo být podružné, včetně údajných potřeb toho či onoho průmyslového odvětví, které se snaží naplnit své pracovní síly imigranty.Zastánci otevřených hranic často argumentují, že omezuje-li stát imigraci, vlastně uplatňuje násilí vůči svým vlastním občanům, kteří by si přáli uzavírat smlouvy s přistěhovalci, chtěli by je zaměstnávat nebo od nich nakupovat, ale stát jim to zakáže. Mají sice pravdu, když hájí smluvní svobodu, zapomínají ale na to, že svoboda neznamená libovolné jednání. Jestliže by příchod jakýchkoliv imigrantů znamenal zvýšení nebezpečí pro ostatní občany, má stát právo takovou imigraci omezit nebo zcela zastavit, protože bezpečnost spadá plně do jeho kompetence. Z práva na smluvní svobodu nevyplývá, že lze jeho prostřednictvím vystavit nebezpečí kohokoliv třetího. I kdybychom si dokázali představit hypotetickou situaci, že se Česká republika stane svobodnou zemí s plně kapitalistickou ekonomikou, neznamená to, že by se její hranice měly otevřít každému, například muslimům, kteří by zde chtěli zakládat enklávy, prosazující uvnitř i navenek právo šaría. Na základě objektivního vyhodnocení hrozby, pokud by v té době skutečně byl islám stejným problémem, jakým jednes, má stát povinnost vůči svým občanům chránit své území a vzniku takových muslimských enkláv zamezit silou. Narozdíl od dnešního politického a ekonomického systému by však byl kontext imigrační politiky v prostředí laissez-faire zcela jiný. Státu by stačilo zaměřit se jen na skutečné fundamentalisty, fanatické immámy a jejich obdivovatele, zatímco u ostatních muslimů by bylo zřejmé, že odpadlo-li by lákadlo v podobě štědrostí překypujícího sociálního zabezpečení, jejich cílem by byla skutečně jen práce a pokojný život.Samozřejmě, že poněkud jiný kontext imigrační politiky má země velikosti Spojených států, nadstátní pokus o federaci jakým je Evropská unie, země, v níž již žijí druhé nebo třetí generace imigrantů z různých kulturních prostředí, nebo země, jako je Česká republika, s relativně malým počtem imigrantů a malým mezinárodním významem a autoritou. Spojené státy řeší problémy s mexickými běženci, Španělsko a Itálie každou chvíli loví z moře utečence ze severní Afriky, s nimiž si neví rady, střední Evropa bude bezesporu čelit náporu uprchlíků z nepokoji sužované Ukrajiny.Pro malý stát, jehož legislativa je navíc stále patrněji ovlivňována nařízeními z Bruselu, je klíčové udržet si maximální nezávislost své imigrační politiky a nesnížit se do role poslušných vazalů bruselských úředníků, kteří mají v úmyslu disponovat s územím každého členského státu a rozdělovat imigranty podle kvót. Nezávislost imigrační politiky by měla být cílem českých politiků minimálně pro příští léta, dokud se buďto nepodaří z Evropské unie odejít, nebo nebude-li Evropská unie pod tlakem reality donucena svoji politiku přehodnotit Zdroj: zalom.blog.idnes.cz